Rozhovor

Patricie Holečková - rozhovor pro zpravodaj Hledající  1/2006

(s autorkou knihy Aforismy vydané v září 2005 v nakladatelství Oftis)

JJ: Vaše knížečka aforismů mne z duše oslovila a pravdy v ní obsažené jsou mi ze srdce blízké. Prozraďte nám prosím na začátek něco z Vaší životní pouti. Překvapilo Vás samotnou, že jste se k vydání této knihy odhodlala? Přitahují Vás i další tvůrčí oblasti - kupříkladu výtvarné umění?

PH: Každý člověk se rodí vybaven nejen horizontálou, která ho "pudí k životu", ale i vertikálou, která ho zároveň pozvedá vzhůru. Někdo tomu říká třeba božský princip, já dávám přednost kvalitativně neutrálnějšímu označení tvůrčí potenciál, který je přítomen v každém člověku, a ne vždy se musí projevovat jen pozitivně a ne vždy jen prostřednictvím umění. V mém případě to ovšem tak bylo. Umění dovede otevřít fascinující svět plný barev, vedle kterého se ten skutečný zdá být šedivý a nezajímavý. Dovede nabídnout azyl, ve kterém je možné odžít si své problémy, žít zde svůj sen a život svůj snít. Tak dnes vidím jedno období svého života, které mi vydrželo pouze několik málo let od skončení studia na Akademii výtvarných umění, než tento azyl pro mě skončil a byla jsem konfrontována s jinými životními rolemi. Moje cesta z ráje byla krátká a skončila snad na samotném dně.V takové situaci má člověk jenom dvě možnosti: bojovat s osudem nebo bojovat se sebou. Já jsem v jisté chvíli svůj boj s osudem vzdala, a tak mi zbyla ta druhá cesta. Dnes vím, že byla správná. Jediné, co jsem si ponechala z předchozího života byly moje zkušenosti a postřehy a snad jen obava ze ztráty vlastní integrity mě vedla k tomu, že jsem si je ani pak nepřestala zapisovat. Zajímavé je, že jste ve své otázce použil dost zvláštní formulaci, zda mě to "překvapilo ..." Protože ten impuls spolu s rozhodnutím vydat knížku aforismů se zrodil v jediném okamžiku, aniž bych se touto myšlenkou předtím zabývala. Mohu tedy jenom potvrdit, že mě to tehdy opravdu samotnou překvapilo.

JJ: Dovolím si použít některé z Vašich aforismů k navození otázek: "Rovnost v praxi znamená, že obři klečí na kolenou a kriplové jsou na koni." Jaké státní zřízení by podle Vás bylo nejspravedlivější?

PH: Domnívám se, že největší překážkou nastolení spravedlivějšího zřízení je to, že všichni toužíme po spravedlivém světě, ale nikoli po spravedlnosti samé. Kdo pak netouží i po tom, co sám nezaslouží, a tomu, co zaslouží, se naopak nesnaží spíše vyhnout?! Kdo má dost síly dobrovolně odmítnout první a požadovat pro sebe to druhé?! Tam začíná nebo spíš končí spravedlnost. Ale zpátky k Vašemu dotazu. Je obtížné najít recept. Teorii snad. Ale i kdybychom vymysleli dokonalý systém, pořád by zůstala nezodpovězena otázka, jak z dnešního marasmu přejít do té lepší společnosti. Chybí nám onen mezičlánek, ne nepodobný tomu mezi opicí a člověkem, který se dosud nikomu nepovedlo najít. Za socialismu se tvrdilo, že myšlenky jsou správné, ale chyba je v lidech. Teď se teprve ukazuje, že v tom bylo i kousek pravdy. Aby se mohlo cokoliv zlepšit, musí se změnit především lidé a pokud platí, že svět, ve kterém žijeme, je takový, jaký zasluhujeme, pak je to důvod k optimismu. Znamenalo by to totiž, že náš život a okolnosti, ve kterých se dnes nacházíme, nejsou výsledkem nešťastných, hloupých, zlomyslných či nesmyslných náhod. A že ona spravedlnost, po které lidstvo touží, přece jenom někde existuje a tudíž ještě máme šanci. Obávám se ale, že současná ekonomická totalita, která vystřídala totalitu ideologickou, může trvat ještě déle a na to spravedlivější zřízení budeme hodně dlouho "čekat".

JJ: "Zaměňovat černé za bílé je nakonec menší zlo, než mezi nimi nerozlišovat vůbec." Za čím by tedy člověk ve svém bytí měl jít? Jakých lidských vlastností si sama ceníte?

PH: Nevědomost a neschopnost rozlišování je snad to nejhorší, co člověka může potkat, protože nedává šanci vlastním úsilím zasáhnout do procesu svého vývoje. Na opačné straně to je přirozená morálka a upřímná touha po sebepoznání, které umožňují poznat a porozumět mechanismům svého jednání a duševních pochodů. Snaha po zušlechťování své povahy je podle mně to nejlepší, co člověk může dát nejen sobě, ale i druhým, je nejlepším vkladem do každého, a zejména partnerského vztahu, jelikož se léty úročí. Nevěřím, že bez dosažení nejvyšších lidských kvalit se lze přiblížit k těm božským.

JJ: "Někteří lidé zůstávají věrni svým ideálům celý život, protože nikdy nebyli v pokušení je uskutečnit." Myslíte, že je důležité vyrazit za "hledáním vlastního pokladu" v duchu Coelhova Alchymisty?

PH: Řekla bych to jinak.. Dokud máme pochybnosti, nejsme připraveni na takovou cestu. A naopak, když připraveni jsme, pak neexistuje nic, co by nám v tom zabránilo. Když ta chvíle nastane, náš dosavadní život se všemi "náhodami", "smůlou" i "štěstím" se nám najednou zjeví jako souvislá linie vzájemně propojených a logicky na sebe navazujících událostí, která se táhne celým naším životem a pokračuje dál. Spatříme ji jako cestu vedoucí ke světlu na konci tunelu, k onomu Coelhově hledanému pokladu. Nejrůznější "turbulence", které nás provázejí na cestě životem, jsou důkazem, že jsme ještě nenašli nebo ztrácíme svůj směr. Když se ocitneme ve správnou chvíli na správném místě, pak všechno jde hladce a alespoň já mám tendenci se domnívat, že tak to má být, že to, co dělám, není v rozporu s tím, co dělat mám. Ale ne vždy je to jen vlastní zásluhou a snad i proto se náš život pořád znova a znova zamotává. Coelho popisuje cestu člověka, který již svou vizi má, za kterou jde, a které věří. Obvyklejší ale je, že se k tomuto bodu teprve musíme dopracovat a to svoje poslání objevit sami v sobě. Nejde o to, zda máme jistotu, že svého cíle dosáhneme, ale zda máme jistotu, že ten cíl je správný. Jak ale poznat, která z našich mnoha tužeb je tou pravou, která nás má přivést ke skutečnému pokladu? Abychom uměli naslouchat sobě, aby se nám otevřelo naše vlastní nitro, musíme projít dlouhou a zpočátku i bolestnou cestou hledání pravdy. Nikoli PRAVDY jako nějaké konstantní veličiny. Podle mého chápání světa neexistuje PRAVDA mimo pravdy v nás, tak jako neexistuje ani LEŽ mimo lži v nás. Na této cestě sebepoznání a sebevýchovy postupně získáváme schopnost bez cizí pomoci rozeznat pravdu od lži a zbavíme se pak pochybností, které člověk bez této zkušenosti, pokud není zcela omezený, oprávněně musí mít.

JJ: "Bez mnoha věcí se neobejdeme, protože se jich už nedokážeme zbavit." Lákalo by Vás někdy odejít do bezdomoví a ponechat si obrazně řečeno jen misku na jídlo?

PH: Pro mě je domov něco naprosto zásadního. Nemám na mysli konkrétní prostor, zemi či město, ani dům, v kterém žiji. Slovo domov je pro mě symbolem a zároveň odrazem vlastního nitra, zatímco bezdomoví se mi spojuje s pocitem beznaděje, s životem, který vede odnikud nikam a který tudíž nemá smysl dál žít. Nezvolila bych si bezdomoví, vždy bych zvolila Domov. Nezříkám se světa, protože je mým učitelem, nespatřuji ideál ve vzdávání se všeho světského, ale spíše ve zbavování se přebytečného, veškeré veteše, všeho, čemu člověk slouží, aniž by to sloužilo jemu, v hledání té tajemné hranice mezi hodně a málo, jakéhosi prostoru mezi protiklady, ve kterém, dle mého názoru, může člověk dosáhnout jisté míry osvobození i v rámci této existence.

JJ: Chtěla byste na tomto místě odpovědět na anketní otázku z minulého Zpravodaje, které z vyjmenovaných činností považujete za odsouzeníhodné?

PH: Oddělit čin a posuzovat ho nezávisle od toho, kdo jej spáchal, nelze, protože takový čin jednoduše neexistuje. O tom, zda nějaký čin odsoudíme nebo oceníme, záleží na mnoha okolnostech, ale z hlediska morálky ho lze hodnotit pouze podle jeho motivace. I zabití může vycházet z morálních pohnutek, i pomoc bližnímu může být motivována zištnými úmysly. A jelikož jenom u sebe známe skutečnou motivaci (pokud vůbec!), je lepší zkoumat spíše vlastní činy.

JJ: Čeho by podle Vás měl člověk v životě litovat?

PH: Litovat znamená odmítat skutečnost a lpět na svých představách a přáních nebo na tom, co už není a co nelze vzkřísit. Po prohrané bitvě nemá cenu sčítat ztráty, ale to, co zbylo. Je spíš těžké se lítosti a sebelítosti ubránit. Ostatně, lítost nemusí být totéž co pochopení a také nás neochrání před tím, abychom se příště nedopustili stejné chyby. Ale čeho by člověk naopak určitě litovat neměl, je zbytečně vynaložené námaha - ta není nikdy zcela zbytečná, protože nám zpravidla otevírá prostor k novým zkušenostem a učí nás nelpět na výsledku. A co víc si můžeme přát!

JJ: Odvážila byste se k nějakému aforismu na všepronikající pavučinu internetu?

PH: Kdybych měla špičkovat na téma internet (k čemuž mě nepřímo vybízíte), byla bych k němu milosrdnější než k jiným "hříchům lidstva". Třeba že: Na internetu lze najít snad opravdu všechno kromě ztraceného času, a že: Pořád je lepší uvíznout v síti internetu než se nechat svázat řetězci supermarketů. Ale nemohu internet principiálně odmítnout, protože by to bylo pokrytecké a nemoudré. Pokrytecké proto, že ho sama využívám a mám i vlastní webovou stránku, kde publikuji své aforismy (www.aforismy.unet.cz). Nemoudré proto, že odmítání čehokoli je jenom závislost naruby. Svobodnými můžeme být pouze mimo jakékoli "zásadní" postoje.

JJ: Svoji knihu jste vydala v opatrném nákladu 300 ks, z nichž však odhadem dobrých 50 ks prodáme jenom v našem knihkupectví. Uvažujete o nějakém dotisku nebo byste se pustila do dalšího pokračování aforismů?

PH: Já Váš optimismus nesdílím. Nevylučuji, že by se našlo 300 lidí ochotných začíst se do mé knížky, ale není jisté, že se zrovna jim dostane do rukou. Dnešní doba nás zahlcuje zbožím všeho druhu a knížky nejsou výjimkou. Běžný čtenář nemá šanci obsáhnout to množství titulů, které knižní trh nabízí. Proto pokud by byl důvod uvažovat o dotisku, považovala bych to za úspěch.

JJ: Chtěla byste na tomto místě doporučit nějaké knihy, které Vás osobně v hloubi srdce potěšily?

PH: Nechci budit dojem, že patřím k zarytým čtenářům a že mým největším potěšením je ležet v knížkách. Spíš opak je pravdou. Zprvu jsem se k této otázce ani nechtěla vyjadřovat, protože aby někdo měl odvahu říci, které knížky ho vzaly za srdce, musí jich nejdříve hodně vzít sám do ruky. Přesto bych se chtěla na tomto místě zmínit spíš o autorovi než o knížce, který je mi blízký svým důrazem na úlohu morálky v životě a v duchovním vývoji člověka především. Mám zde na mysli Květoslava Minaříka, nesporně jednoho z největších duchovních velikánů, což ovšem právě díky jeho velikosti nejspíš jen málokdo postřehne.

JJ: Děkuji Vám za rozhovor.